Aneb jaké mám já zkušenosti s kolotočem nazvaným rodinný pohodový život. Každá z nás chce být 100% skvělou matkou. Každá z nás chce mít doma příjemný pořádek. A přitom chodíme do práce na plný úvazek.
A navíc máte doma chlapa, manžela a skvělého tátu, kterému chcete také věnovat část svého dne. Je to mnoho klobouků na jedné hlavě a pokud nechcete nic zanedbávat, tak se prostě nedá nic dělat, než to celé zorganizovat a zvládnout. Ten, kdo stvořil ženu, dobře věděl, čím nás musí vybavit. Leckdy je naše výdrž a síla tak neskutečná, že po vyčerpávajícím dni i sami nad sebou přemýšlíme, jak je to vlastně možné. Neumím Vám dát univerzální rady, jak to všechno dělat, protože co žena, to osobnost, to přístup k jakémusi harmonogramu. Ale chtěla bych Vás všechny vybídnout… podělte se v diskuzi pod článkem svými tipy… a třeba si to všechno uděláme zase o kousek pohodovější.
Já jsem nastoupila do práce,když dceři bylo něco málo přes půl roku. Nastoupila jsem rovnou na plný úvazek s pevnými pracovními dobami na směnný provoz. Na rodičovské dovolené zůstal manžel (článek na téma tatínek na rodičovské dovolené, si můžete připomenout zde). Protože jsem v té době ještě kojila a zaměstnavatel je povinnen vám poskytnout přestávku na kojení, tak jsme to řešili tak, že manžel s kočárkem pravidelně navštěvoval moje pracoviště. Bylo to hektické, nekomfortní a únavné. Ale dalo se to zvládnout. Od svého návratu do tehdejšího zaměstnání jsem věděla, že to není ono a to z několika různých faktorů – od směn po nepříznivý vztah s tehdejší nadřízenou. Proto jsem se porozhlédla po trhu práce, poslala životopis, absolvovala jediný pohovor a dostala nabídku na novou práci. Šla jsem do velkého rizika – manžel bez výdělku, rodičovský příspěvek stačí sotva na pokrytí výdajů na jídlo, ale slibované výhody nového zaměstnání byly natolik silné, že jsem sebrala tu odvahu a změnu zaměstnání jsem prostě riskla.
Nemohla jsem nic ztratit nebo snad mohla?
Dceři byl v té době necelý rok a půl, už jsem ji sice nekojila, ale i nadále čerpala veškerý můj volný čas. Nový zaměstnavatel sliboval a nyní mohu potvrdit, že dodržel, takové podmínky, které mohly prostory pro moji dceru jen zlepšit. Příjemným bonusem byl kariérní postup v mém profesním životě. Pružná pracovní doba mi dovolila se více věnovat rodině, společně stráveným chvílím s rodinou – výlety, domácnosti. Vykoupeno to bylo prací po večerech, přestala jsem sledovat televizi a místo tupého zírání na telenovely jsem se věnovala tomu, abych svoji práci měla hotovu. Nicméně efektivita veškerých mých úkonů šla strmě vzhůru, začnete dělat věci tak, aby měly okamžitě řád a smysl, aby veškeré nadbytečné úkony prostě nebyly.
Nejsem žádná superžena, supermatka.
Jen jsem si vše dobře rozplánovala a to je moje jednoduché doporučení pro všechny z vás, co se třeba momentálně potýkáte s myšlenkou, že to nejde. Pokud máte drahou polovičku, která se vám o děti stará, tak je to o domluvě, co, kdy, kde a jak. Zvládnete vše, co budete chtít. Je možné jít si za svým pracovním cílem, i když máte doma malé dítě. Jen se prostě nebát, zkusit se štěstím riskovat a vydržet.
S nástupem dítěte do školky je to další level organizování a v drtivé většině přichází další nová vlna starostí, další obrovský klobouk na naše hlavy. Velice ráda bych se s vámi podělila o nějaké univerzální řešení, ale to zase jednoduše neexistuje. Bohužel.
Dceru jsem dostala do mateřské školy vlastně s obrovským štěstím. Na řádný zápis jsme byli díky věku dcery odmítnuti, ale protože jsem běžně slýchávala, že berou děti i mimo zápisy, tak jsem sem tam zkusila štěstí a námi vybrané mateřské školky obeslala e-mailem s dotazem, jestli náhodou nemají volno. Asi při třetím kole pokusů to vyšlo a v podstatě do týdne byla dcera ve školce. Nakonec to byl fofr. A taky to začalo, ráno vstávání, odvoz do školky, letět do práce, stihnout vyzvednout dítě ve školce, cesta do obchodu, cesta domů, uklidit, uvařit, vykoupat, uspat. Ano, je to absolutní kolotoč a to jsem vyjmenovala jen ty podstatnější věci. Zní to možná šíleně pro někoho, kdo se na to chystá, ale napsané je to mnohem drsnější, než samotná realita. Nepropadejte panice, buďte sebejistá a dochvilná. Naplánujte si to přesně, dejte si sem tam rezervu, abyste ve finále zjistila, že jste ušetřila byť 30 minut. Půl hodina pro vás nebo vaše dítě a společné chvíle.
Máme s dcerou absolutní rituály. Alespoň tak nazývám celý tento koloběh. Zjistila jsem, že když každé ráno probíhá úplně stejně, tak to není takový boj, a vše lépe funguje. Dcera se perfektně naučila, co kdy následuje a po pár týdnech to dělá vše natolik automaticky, že mi nedovolí ani minutu prodlení. Ano, tak trochu jsem si na sebe „ušila bič“, ale do školky se vypravujeme s úsměvem a pohodou a neznáme taková ta rána: „Dělej, nemáme čas, proč ti to tak trvá..“ Klape to úplně báječně. A celý náš den se nese ve znamení takových rituálů a já stíhám vše, co chci.
Co to vlastně znamená?
Že vím, že jsem v práci odvedla 100% výkon, protože jsem měla myšlenky jen na práci a nemusela jsem se věnovat tomu, co jsem nestihla. Odpoledne jsem strávila s rodinou. Navíc jsem se stihla postarat o domácnost a večer si přečíst oblíbený časopis, knížku nebo si nalakovat nehty. Čím jsou naše děti starší dostává se nám většího prostoru pro nás samotné. Chce to jen vydržet. Nepropadat panice. Spolehnout se sama na sebe. Být bohyní vaší domácnosti.
Často trpíme nedostatky času či propadáme panice jen proto, že stresujeme sami sebe. Ačkoli to bude znít trochu pohádkově či nerealisticky, je to zbytečné. My ženy jsme skutečně svým krásným způsobem nadlidi a máme dar. Poslouchejme sami sebe. A nemějte pocit viny, když třeba zrovna neuklidíte nádobí. Ono tam počká.
Nejsou to univerzální rady. Je to náhled do mého života a pokud by snad inspiroval jedinou z vás, tak já vím, že tohle všechno dává smysl.