Různé literatury uvádějí různá období dětského života, kdy období vzdoru probíhá. Přichází pozvolna ve vlnách, jednou je to silná vichřice, jednou slabší vánek. Co je ale důležité a všechny dostupné literatury se shodnou, je důležitost tohoto období. Dítě myslí, má svoji hlavu, svoje myšlenky a nápady na věc a proto nesouhlasí. Období vzdoru je pro ně nejdůležitější období.
A i pro rodiče je to neskutečně přínosné období, i když na první pohled to tak nevypadá a také, když to zrovna prožíváte, s tímto výrokem rozhodně nesouhlasíte. Ale povzneste se nad tu denní starost, že dítě má neurvalé, leckdy klackovité chování, koukněte se na to shora. Hoďte za hlavu myšlenky, že dítě se vzteká jen pro to, aby na sebe upozornilo. Hoďte za hlavu myšlenky, že dítě oponuje jen pro to, aby vás naštvalo. Není pravdou, že vaše dítko si řeklo, že když odmítne splnit drobný úkol a dá to najevo, že vás naštve. Takhle dětičky přeci nepřemýšlejí. Oni zkouší. Zkouší, co se stane, když řeknou ne. A my, dospěláci, na to příliš neumíme reagovat s klidem a nadhledem. Málokterý z nás umí v kritické situaci vydržet a třeba napočítat do deseti a potom projevit reakci.
Dcera oslavila nedávno 4 roky
U nás doma právě procházíme takovým vtipným obdobím, už to trvá delší dobu a skutečně to jsou vlny. Už ani nevím, jak dlouho to trvá, každopádně s každou vlnou si přeji, aby to byla epizoda poslední. Takzvané spouštěče už docela známe, opakují se, což jsme zjistili drobným tréninkem, nicméně se objevují i nové nečekané a možno říci překvapivé věci, které ústí v hysterický pláč ratolesti a absolutním stresem rodičů. Nebojte, rodičové, literatury uvádějí, že po pátém roku věku dítěte toto období definitivně končí. Ano, snažím se na celé období koukat pozitivně. A ano, stejně jako vy nyní, si říkám: „No, to je šílené.“
Jak už jste měli čest číst v mých předchozích článcích, nikdy vám nenapíšu jakýsi univerzální návod, jak na vaše dítě. Spíše vás chci i tímto článkem ujistit, že to, co prožíváte je zcela běžné. Mám kolem sebe mnoho rodičů dětí v obdobném věku, jako je moje dcera, tak jsem dělala malý průzkum a napíšu nejběžnější fáze a reakce.
Stejně tak, jak se vyvíjí toto období u vašeho dítěte se vyvíjí i naše reakce na to. V počátečních fázích stojíte před svým dítkem a vlastně nevěříte svým očím. Kde se to v tom vašem zlatíčku bere? Kde sehnalo takovou drzou jazykovou výbavu? A kdo je vlastně za toto zodpovědný? Může za toto chování nástup do školky mezi ostatní děti? Těžké otázky, na které není vlastně ani možno pořádně a uspokojivě odpovědět. První fáze rodičů je vlastně fáze údivu a nijaké reakce. Druhá fáze je o to bohatší, nahromaděný vztek vykoná své a vy při zadávání úkolu vašemu dítěti po prvním NE, vybuchujete jako časovaná bomba. Reakce se liší podle povahy každého z nás. Ovšem skutečně nikdy nedovolte ani sobě, ani svému okolí, aby dítěti bylo ubližováno. A to nejen fyzicky, ale i psychicky. Slova dokážou ublížit mnohem více a hlouběji, než plácnutí přes zadek. Bedlivě zvažte slova, která z úst vypustíte. Moje doporučení? Je jednoduché a dá se poměrně lehce nacvičit. Než vyslovíte, cokoli máte v té vteřině na jazyku, tak se „zastavte“ a v duchu si napočítejte minimálně do deseti. Potom se vraťte ke svému vyjádření. Bude mírnější a dovolím si říct rozumnější. Asi nejhorší reakcí je slovní výlev formou křiku a tzv. tvrdá ruka. Než se k tomuto kroku snížíte, uvědomte si, jaké následky vaše chování může mít. Skutečně považujete zmlácení dítěte za řešení? A jaká je vaše zkušenost? Ponaučilo se vaše dítě, když dostalo lekci? Opovažuji se odpovědět, že nikoli. Tohle je jeden ze dvou extrémů, jak je možno reagovat. Na druhé straně stojí jakýsi strach na straně rodičů vlastně jít s dítětem do konfliktu. Je přeci o tolik pohodlnější a klidnější se dítěti podřídit a točit celý svět jen kolem milé ratolesti. Tak toto také nebude to pravé a správné řešení.
A kde je tedy pravda?
Zlatá střední cesta vám pomůže období vzdoru vydržet a přežít. Zatněte zuby a vemte to celé jako jednu disciplínu, třeba vytrvalostní běh. Někdy je možné vztek a vzdor dítěte přejít mávnutím ruky s drobným výchovným komentářem. Někdy je potřeba ukázat, že existují hranice. Dítě potřebuje vědět o těchto hranicích, ale má nutkání si na to přijít samo. Buduje si svoji osobnost a my máme obrovský podíl na tom, jak silná osobnost v časech budoucích bude. Nezapomínejme, že pro naše děti jsme my vzorem a ony jsou odrazem nás samotných.
Je mi zle u článků, které popisují agresivní chování nejen malých chlapců, ale i dívek. A pokud se odvážím číst dál, tak se leckdy dozvím, že dané dítě pouze kopíruje to, co zná z domova. Období vzdoru je první překážkou na cestě života. Neprožívejme to příliš, některé překážky jsou přeci lehké zvládnout. Nebo se dá nacvičit výdrž. Je slabost a tupost uchylovat se k násilí a surovosti.
Můj osobní postoj
Celý tento článek vyjadřuje můj osobní postoj k těžšímu období dítěte. Neuznávám násilí na dětech a zároveň přílišnou měkkost. Zastávám názor, že si dcera musí projít sama cestou správnou i chybnou a snažím se jí být vzorem. Je dobré dělat chyby, či chybná rozhodnutí, protože nás mají něco dalšího naučit. Tak malé dítě není schopno ještě pochopit to ponaučení z chyby, které udělalo a proto má nás, rodiče, jako takové průvodce. Ukažme jim. Nezapomínejte ale také na pochvalu a i kdyby se vaše dítko vztekalo 10 hodin denně, zaměřte se na to, co se mu za ten den povedlo a na co může být samo pyšné. Takto odbouráváme období vzdoru u nás. Čím více se zaměřuji na dobré výkony mojí dcery a nahlas ji pochválím, či řeknu, že jsem na ni za to či ono pyšná, tím méně máme doma výbušných chvilek a pokud jsou tak reakce na ně, jsou čím dál tím kratší. Třeba je toto ta správná střední cesta, třeba je to jen věc, která funguje mne a u nás. Jak to zvládáte vy? Podělte se v diskuzi s ostatními o svůj postoj nebo zkušenost.