Nastavila jsem si priority. Rodina – manžel, dcera, pes – první místo bylo jasně obsazené. Ne proto, že by to tak mělo být nebo, že se to očekává, ale protože šťastný pohled mojí dcery je něco natolik nenahraditelného a nadpozemského, miluji to. Nenahraditelný je i můj muž. Zanedlouho budeme naše soužití datovat desetiletím a pořád je to ten, vedle kterého se vidím i za dalších deset let. A náš hafan? Bezpodmínečná láska – lump, za rohlík nás vymění, ale je s ním sranda. Ano, skutečně toto je moje priorita nejvyššího stupně.

Co je na druhém místě? Já vlastně ani nevím, důležité je pro mne číslo jedna a všechny ostatní věci jdou na druhou kolej a nejsou seřazeny. Ať je to práce, kamarádi, koníčky, cestování. Někdo si pomyslí, že to je blbost. Že není dobře vytěsnit svoje přátele. Že vlastní koníček má být to nejdůležitější.

Mám koníčky.Věnuji se jim, když se mi zrovna chce. Nikdy jsem extra dlouho nevydržela u jediné činnosti. Střídám si období, kdy mne naplňuje čtení, potom psaní, tvoření…období, kdy mne naplňoval sport nějak odešlo do pravděpodobného nenávratna. Nevadí mi to. Kdyby mi to vadilo, změnila bych to.

Mám mnoho známých. Neřadím je mezi své přátele. Mám pár kamarádů, ani ty neřadím mezi své přátele. Nechybí mi ty lidi, nepotřebuji k životě kolem sebe tucty lidí, nedůvěřuji jim. V „přátelích“ na sociálních sítích mám téměř dvě stovky lidí a ve své podstatě se stýkám osobně maximálně s desítkou a to v drtivé většině pouze v práci, nikoli tak, abychom si poklábosili. Baví mne sledovat životy ostatním, leckdy jsou mi inspirací, leckdy se pobavím, leckdy mi bezděky pomohou ze chmur, že se vlastně nemám tak špatně, jak to v tu danou chvíli vypadá. Virtuální přátelství mne baví, ty opravdové mne spíše děsí. Mám velkou nedůvěru k lidem obecně a jsem člověkem, který nemá rád změnu.

Kam zařadit svoje zaměstnání. Asi do samostatného šuplíku. Je to prostě práce a je potřeba to oddělovat a nemíchat. Nedělá to dobrotu. Měli jsme v práci určité razantní změny a já jsem opět jako vždy měla velká očekávání. Nestalo se nic, jen to, že jsem se utvrdila v tom, že když chcete dělat kariéru, tak to vlastně ani není o vašich schopnostech či dovednostech, leckdy je to o tom, jak navážete kde vztahy a jak pružný či bezpáteřní dokážete být. Já taková nechci být, nechci takový obraz člověka předávat svojí dceři. Raději budu dělat práci tak, abych se za sebe nemusela stydět.

A protože se nechci podrobovat nesmyslům a být za každou cenu ta nejhodnější a nejmilejší, tak nejsem ani příliš oblíbená. A absolutně mne to nevadí. Proto vím, že momentálně je dobře, že nemám svoje zaměstnání jako prioritu. Kdyby to tak bylo, tak vím, že se zblázním z těch konfliktů a křivd, které tam momentálně vnímám. Já to ustojím a všechno dění mne může pouze a jen posunout kupředu.

A tak přemýšlím, Carrie, řekni mi, jak to, že tvůj život je natolik opačný a já stejně tajně ten tvůj život sním. Snad je to ta tvoje nezávislost? Měla bych se také osamostatnit, pustit se do plnění svého snu, napsání a vydání knihy? O čem by byla? O mém zmateném, nejistém, ale i tak krásném životě? Kolik by si kniha našla čtenářek? Kolik žen by si řeklo, že to mají vlastně úplně stejně? Jsem šťastná za život, který každý den buduji, zároveň k tomuto životu potřebuji sním a ulítat mimo realitu.

Oh, Carrie, máš mnoho šatů, ještě více bot. Mnoho milenců, s nimi i spoustu zážitků. Ale je tvůj život naplněn?

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.