Zdroj: Sxc.hu
Naši bohové jsou zhmotněním toho, v co vkládáme svou důvěru, v co věříme. My si je vytváříme k obrazu svému, my je bereme po celý svůj život kamkoliv. Lidstvo je však nestálé, střídá své názory jako ponožky a tak přicházejí noví bohové a ti původní jsou zapomenuti. Protloukají se světem jako taxikáři, prostitutky a hrobníci. Hold nikdy nevíte, co jsou vaši sousedé zač! Tedy aspoň podle Neila Gaimana a jeho dalšího románu Američtí bohové.
Stín (docela hezké jméno, nemyslíte?) zrovna neprožívá šťastné období. Dobrou zprávou je to, že je po třech letech propuštěn ze státní věznice, ta špatná zpráva přichází ve formě smrti jeho manželky Laury, která se zabila při automobilové nehodě. Ještě horší zprávou je to, že v tom autě jela společně se svým milencem, Stínovo nejlepším kamarádem. No a tou nejhorší zprávou, ještě horší než tou předešlou horší, je to, že Laura … no není zas tak mrtvá, jak se zprvu zdálo. Stín je zaměstnán u jistého pana Středy (všechna normální jména pravděpodobně došla) a odvádí pro něj „špinavou práci“. Setkává se s bohy všech národností, přemlouvá, domlouvá, zastrašuje. Takže docela normální práce. Pan Středa vede takový malý odboj za všechny polozapomenuté bohy proti všem moderním vymoženostem a připravuje smrtící úder. Tím ta naprostá šílenost teprve začíná. Náš hlavní hrdina s tak krásným jménem i se svým zaměstnavatelem objíždí veškeré nesmyslné atrakce, kýčovité zábavní parky a polorozpadlé motely po celém USA a shání všechny, kteří by se přidali „na stranu dobra“. Tak vezměme si například pana Ibise a Jacquela, kteří přijeli do Ameriky až ze vzdáleného Egypta. Už pár set let provozují docela příjemný pohřební ústav. Občas si ukousnou toho mrtvého masa, ale tak co, tomu nebožákovi už to přeci nevadí. Pak tu máme taky ty dva chlápky, co žijí „za oponou“. Představte si svůj život jako divadelní hru. Zatímco váš příběh se odehrává na prknech jeviště, tak spousta lidí žije i v zákulisí. Nabízí se však otázka, jestli to naše představení také někdo sleduje. O tom už Gaiman nic neví. No nic, jdeme dál. Na paškál si přijdou i ne zrovna teď oblíbení Rusové, a pak je tu také pan Hinzelmann z poklidného městečka Lakeside, kde Stín najde po mnoha letech skutečný domov. Tenhle pán jako by z pohádky vypadl až na ten fakt, že je to už hóódně starý a naštvaný bůh a zabíjí místní holky. Jo a nezapomeňme na Lauru, která svého Punťu (tak říkala Stínovi, když byla naživu… tedy jako doopravdy naživu) stále hlídá. Bouře přichází, bohové se zlobí a Stín se čím dál víc propadá do minulosti ke všem tajemstvím.
Neil Gaiman umí psát, to je jasná věc. A to že u tohoto díla popustil uzdu své fantazii mnohem víc než jindy, to bych docela lhala, kdybych to napsala, protože jeho fantazie žádné uzdy nemá. On je studnicí příběhů, pokladnicí veškeré fantazie. Američtí bohové sesbírali všechna ocenění, jaká se sesbírat dala. To už přeci o něčem svědčí, ne? Jak už je u Gaimana zvykem celé je to nekonvenční, neobvyklé, originální, napínavé, dechberoucí a neuvěřitelné. Střet normálního světa s tím naprosto šíleným byl tak plynulý a hladký. Jako když roztíráte změklé máslo. Jako kdyby to byla úplně normální věc. A pak jsou tu ještě ty samostatné příběhy, které se Stínem neměli nic společného. Gaiman dal panu Ibisovi tu čest, aby všechny tyhle příběhy převyprávěl – jak se bohové do Ameriky dostali a kdo byli všichni ti zapomenutí lidé.
A po všech těch stránkách, po celém tom příběhu, všech bozích a postavách, které jsem si zamilovala, jsem zjistila, že hlavním motivem nebylo převyprávět fantastický příběh. Ne, všechny ty bytosti a příběhy byly jen kulisou pro samotného Stína, pro kterého to byla dlouhá cesta za pochopením sebe samého.