Zdroj: mdb.cz
Pod tímto názvem si možná vybavíte knížku původem britského autora Simona Mawera, který za ni sklidil úspěchy u nás i jinde ve světě. Přestože autor není z Čech ani z Brna, zvolil jako téma svého bestselleru vilu Tugendhat – významnou památku UNESCO a dominantu moravské metropole. A právě tady, v Brně, se rozhodli inscenátoři Městského divadla Brno zinscenovat hru podle předlohy tohoto románu.
Na činoherní scéně mělo toto představení premiéru 7. února 2015 a zrežíroval ho současný ředitel MdB – Stanislav Moša.
O čem příběh ve zkratce je? Ústředními postavami jsou manželé Liesel a Viktor Landauerovi, kterým významný německý architekt Rainer von Abt postaví ve 30. letech 20. století moderní vilu. Celá stavba včetně ohromného skleněného pokoje v té době vyvolává rozporuplné názory.
Manželé se svými dvěma zdravými dětmi můžou na první pohled vypadat jako šťastní lidé užívající si života i přepychového domova, ale jako v každém příběhu, radost nemůže trvat věčně. Děj i doba se neustále vyvíjí a rodina Landauerových je kvůli příchodu nacistických vojsk nucena emigrovat. V té době však neví, že vilu opouští navždy…
Život vily se však po jejich odchodu nezastaví. Nikdo zde nechce bydlet, ale skleněný pokoj nachází využití pro nejrůznější české, sovětské i nacistické účely. Po odeznění nepokojů se však vrací do majetku státu Československa a slouží k prohlídkám návštěvníků.
Celé představení je také protkané milostnými scénami a románky, které mají v ději svůj účel. Nechybí ani dávka brněnského „hantecu“ a pár sprostých slov, o což se postará Laník, „sluha“ rodiny i pozdější obyvatel vily. V představení také nemůžeme přehlédnout hrubost a drsnost tehdejší doby.
Co se týče obsazení, herci byli pro své role vybráni skvěle. V hlavních rolích můžete vidět herce známé z televizních obrazovek – Pavlu Vitázkovou jako Liesel nebo Petra Štěpána v roli Viktora. Skvělí jsou ale také ostatní herci jako třeba Ivana Vaňková, Svetlana Janotová, Zdeněk Junák, Jiří Mach a další. Rozhodně nemůžu opomenout ani Michala Isteníka, který svoji roli Josefa Laníka zvládá bravurně a s humorem.
Za zmínku stojí určitě i scéna, která je dílem Christopha Weyerse. Je poměrně jednoduchá – po stranách ne moc nápadné železné konstrukce a příležitostně nějaká ta postel, křeslo nebo slavná onyxová stěna. Na pozadí je také plátno, na kterém je občas promítnutá graficky pěkně znázorněná vila Tugendhat, podbarvená měnícím se spektrem barev. Originální bylo i to, jak architekt vytvářel nákres budovy – čmáral obrysy do prostoru a ve stejnou chvíli se tyto náčrty zobrazovaly na plátně. Celkem mě také pobavilo zdůraznění vysokých prahů u okrajových konstrukcí ( a tedy i samotných stěn vily) – poukazují na skutečné vyvýšené prahy ve vile, které mám ještě v živé paměti z prohlídky.
Mám-li vyjádřit svůj názor na Skleněný pokoj, bude jednoznačně kladný. Mezi pozitiva můžu zařadit již zmíněnou scénu – protože je potřeba mít se celý večer na co dívat – a také herecké výkony. K tomu připojuji ještě celý příběh – moc se mi líbil i spolu se zápletkou, což je ale zásluha autora S.Mawera.
Jedinou zápornou věcí na celém večeru se může zdát fakt, že samotné představení trvá 3 hodiny čistého času a je pouze jedna přestávka uprostřed. Ale ve výsledku to není žádný závažný problém, děj vás pohltí a uběhne to rychleji, než byste čekali.
Na závěr mi tedy nezbývá nic jiného než toto představení všem doporučit. A i vy, co nejste z Brna, zvažte – jde o první uvedení na světě, světovou premiéru poctil návštěvou i samotný autor (a byl nadšen) a na konci každého představení nechybí standing ovation.
Avšak najdou-li se i přesto tací, kteří se nenechají zlákat, pak jim doporučuji alespoň přečtení knížky.