Autor: Aneta W.

Byla to doba mušelínových šatů, pravých gentlemanů a dobrých mravů. Přesto Ann Radcliffová pobuřovala společnost nadmíru strašidelnými příběhy, Jane Austenová nekonvenčními názory a lord Byron svými úchylkami. Stále vzteklý Napoleon hrozil válkou a anglický král byl zralý na silná hypnotika. Podle Susanny Clarkeové to byla doba přímo stvořená k obrození staré dobré magie a tak stvořila sedmisetstránkový román Jonathan Strange a pan Norrell.

Jak se gentleman k tak vznesenému povolání dostal?

Nepotřeboval ani kouzelnickou hůlku ani titul z Bradavic. Bylo zapotřebí jen velkého množství knih o magii a velké dávky odvahy. Vezměme si dva úctyhodné pány Norrella a Strange. Zatímco ten první z nich – šprt každým coulem, milovník knih o magii, rozený zápecník, společenský břídil a knižní lakomec, se snaží obrodit základy magie jen pro své potěšení a ostatní magiechtivé pány potápí stejně lehce, jako se potopil Titanik. To Jonathan Strange je z docela jiného těsta. Mladší a po znalostech lačnící učeň magie, z něhož charisma vyzařuje stejně intenzivně jako radioaktivita z Černobylu. Zatímco Norrell popírá jakékoliv zmínky o jednom z nejslavnějších mágů historie – Johnu Uskglassovi, Strange se touží vydat po jeho stopách. Tak rozdílní a přesto nerozluční. Jen o nich to však příběh není, na to jsou až moc nudní.

Další dějovou linií by mohl být sám John Uskglass, Král Havran. Nenašel by se jediný odstavec, ve kterém by nebyla nepatrná zmínka. Nebyla postava, která by nedostala do vínku zvědavost po tomto lidském chlapci, který byl vychován elfy. Byl všudypřítomný, stěžejní postavou, hlavním tématem. A přesto jsem neměla ani jednou čest tu postavu doopravdy potkat, mít to potěšení jí poznat a udělat si o ní obrázek. Stal se pro mě záhadou, kterou nerozluštilo ani sedm set stran.
Pak je tu také gentleman s „vlasy jako chmýří bodláčí“. Zlo má mnoho podob, ale tady nosí masku přátelství a oddanosti, přichází tiše a odchází málokdy. Tenhle starý elf i přes veškerou svoji prohnanost, lstivost a zlobu zachovává dekorum i tvář pravého kavalíra. Co na tom, že uvrhne dvě krásné dámy s vytříbeným chováním a sluhu do zakletí, když to dělá jen pro jejich potěšení?
Další příběh, další život – i Stephen Black dostává čestné místo na pár desítkách stran. Otrok beze jména, sluha plnící své povinnosti nanejvýš uspokojivě. Jemu však není určeno být obyčejných lokajem.
Svou síň slávy si zaslouží i poznámky pod čarou. Krátké, dlouhé, malá písmenka hustě napasovaná do odstavců vždy přináší rozptýlení, jakousi odbočkou od příběhu. Bez nich by však celek nic neznamenal. Odkazy na knihy a jejich autory, známé mágy i zapomenuté činy, smutné osudy bezejmenných postav svádí každého, aby alespoň jednou zalovil na Googlu a přesvědčil se o jejich pravosti.

Fantasy? Nebo spíš román od Jane Austen?

Možná obojí, přesto mi připadá, že stejně jako neposlušné dítě i tenhle příběh překračuje hranice obou těchto žánrů. Není to příběh po okraj nabitý kouzly a smrtí oblíbených postav, žádné emocionálně vypjaté momenty a akcí sršící pasáže. Je to kniha o lidech, jejich jménech, radostech i poklescích, zálibách i životech. Plná malicherných činů i velkolepých událostí. Plná dějových linií. Poklidný život londýnské smetánky jen málokdy co vyruší, je to souhra šedivých dnů protkaných hustým deštěm, nudností každodennosti bytí. Ožehavý sarkasmus i dech beroucí ironie střídají absurdní postavičky s ještě absurdnějším osudem. Celou tu monstróznost dokonale podtrhují ilustrace Portie Rosenbergové. Ač jsou černobílé, mnohdy vnášejí velkou škálu barev, dodávají příběhům svým vlastním způsobem magičnost.

Po přečtení sedmi set stránkového tlustopisu jsem zjistila, že jediný, kdo v tomhle příběhu prováděl magii, byla samotná autorka. Svými slovními obraty, květnatými přirovnáními a dlouhými popisy seslala i na tu nejmenší figurku zakletí. Zakletí, které čtenáře pohltí a on čte.

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.