Autor: Aneta W.
Hvězdný prach – poetický název, nad kterým se leckterý snílek s hlavou v oblacích zastaví a zamyslí. Chtěl by ho mít každý, zavřený v úzké skleničce s korkovou zátkou a pověšený na řetízku okolo krku. Co však název znamená? Že jsou hvězdy zaprášené? Nebo že hvězda není nic jiného než velké množství prachu? Ten nejpovolanější ze všech, spisovatel Neil Gaiman, nám v tom udělal jednou provždy jasno!
Viktoriánská Anglie, zapadlý venkov plný nudných obyvatel, přesto se Tristran Thorne (ve filmu je jméno změněno na „Tristan“, aby se lépe vyslovovalo v akčních scénách) zamiluje do Viktorie, nejkrásnější dívky v okolí a doslova a do písmene jí naslibuje „modré z nebe“. Nutno podotknout, že Tristran je tak trochu outsider, krásou ani vybranými způsoby neoplývá a jedno ucho má dokonce špičaté. A tak si všichni dokážeme představit, jak musela být Viktorie přešťastná, že se Tristran vydal hledat spadlou hvězdu, aby jí vyměnil za Viktoriin polibek. Možná náhodou, možná ne se díky pomoci cizích dostane k hvězdě jako první. Říkám „jako první“, neboť o naši malou hvězdičku jménem Yvaine usilují snad všichni. Především však stará čarodějnice lačnící po dávno ztraceném mládí i tři bratři – zbývající dědicové království. Ti vnášejí do příběhu notnou dávku humoru – původně bylo bratrů 7, ale touha po moci mezi ně vnesla svár, a tak se začali navzájem vraždit. Mladík se i s hvězdou vydává na dlouhou cestu plnou nástrah, létajících lodí, námořníků lovících blesky i udatných jednorožců. Tristran při dobrodružství objeví nejen svůj původ, ale také pozná, že jeho cit k Viktorii není zas až tak silný.
Už jsem slyšela mnoho kritik, že film je tentokrát mnohem lepší než kniha. Absolutně nemožné! Nesouhlasila bych ani za krabici Bertíkovo fazolek tisíckrát jinak s basou máslového ležáku navrch. To by nebyl typický Gaiman, kdyby vše skončilo dobře. On prostě nemá pochopení pro „a žili šťastně až do konce“. Jak by mohli? Vždyť Yvaine je hvězda a ty existují i miliony let než „zhasnou“, zatímco Tristran byl i přes svůj smíšený původ stále pouhým smrtelníkem.
Gaiman nám stále dokazuje, že všední věci okolo nás nejsou zas tak obyčejné. Každý správný„gaimanovec“ už rozhodně nepovažuje černé knoflíky za neživé ozdoby na kabáty, raději se vyhýbá londýnským kanálům a právem má strach z nočních můr. Teď ještě k tomu přibyl fakt, že z noční oblohy nás sledují pobledlé dívky a kdykoliv nám mohou spadnout na hlavu.
V českém jazyce neexistuje tolik přídavných jmen, abych mohla dostatečně vyjádřit, jak je tahle knížka fantastická a nadčasová!