Autor: Aneta W.
Centrum světové módy se propadá do smradlavé břečky své minulosti. Čas parfémů má teprve nadejít a tak se celá Paříž utápí v zápachu hřbitova a tlejících těl. Na morbidnostech, nechutných detailech, pověrách i předsudcích vystavěl spisovatel Andrew Miller svůj román Čistý vydaný nakladatelstvím Host.
Staré časy musí ustoupit těm nadcházejícím, pokroku se nesmí bránit. Nikdo ale nemá rád změnu, natož když se nás týká osobně. Několik set let sloužil hřbitov Neviňátek jako poslední místo odpočinku pařížských obyvatel. Chudí i bohatí vedle sebe skládali své kosti a zakoušeli věčný spánek. Ale čeho je moc, toho je příliš. Vrchnosti viděli ve hřbitově nevyužité prostory i možnost dalšího toku peněz do státní kasy, a tak se v roce 1785 řeklo dost. Všechno musí pryč! Tady nastupuje příběh Jeana-Baptisty Baratta, mladého nadějného architekta. Úkol? Strhnout kostel, odvézt kosti, smazat hřbitov z mapy města. Je to však doba, kdy pověry jdou ruku v ruce s realitou. Neměli by se nechat mrtví v klidu? Proč se lidé loučí se hřbitovem tak těžce? A jak mladému architektovi zabránit v jeho činnosti?
„Pokračovalo by to až do konce světa, kdyby před pěti lety nepřišlo jaro a s ním nezvykle silné lijáky. Zhroutila se zeď pod zemí, která oddělovala hřbitov od sklepa domu v jedné ze sousedních ulic s výhledem na hřbitov. Do sklepa se nahrnul obsah společného hrobu.“
Proč zrovna Čistý? Protimluv bijící do ušních bubínků jako kostelní zvon ohlašující poledne. Čistý. Bum. Čistý. Bam. Čistý? Paříž tonoucí ve tmě, bez kanalizace, se vzduchem až hmatatelně špinavým. Čistý?
„Máte meč, monsieur?“ odpovídá: „Nemám, madame, jsem inženýr, mám mosazné pravítko.“
Oslava jazykové stránky se snoubí s leskem a bídou 18. století. Jazykovou pastvu pro duši střídají neslučitelné kontrasty. Znásilnění, sebevraždy, smrtelná zranění. Těla ve fázi rozkladu versus majestát Versailles, večer strávený v divadle kontra rok úmorné práce vykopáváním všech obyvatel hřbitova.
Výkladní skříň plná rozmanitých postav, zajímavých charakterů i zkažených vlastností podtrhuje celou monstróznost příběhu. Dodává zašedlým stránkám barvy. Bohémský varhaník, flegmatická dívka ze hřbitova, posedlá dcera pana domácího, architekt, prostitutka, úředník, slon.
Hřbitov Neviňátek byl založen už ve středověku a v časech své největší slávy byl největším hřbitovem v centru Paříže. V 18. století však už začal hřbitov přetékat. V té době dosahoval hřbitov zhruba 2,5 metru nad úroveň okolních ulic. Výpary z tlejících těl dokonce zadusilo pár lidí. Prvního listopadu byl hřbitov oficiálně uzavřen a o šest let později byl z hygienických důvodů zrušen a kosterní pozůstatky byly odvezeny do katakomb.
Několik let se čeští čtenáři nedočkali tak nevšedního příběhu. A to nejen z pohledu originálního nápadu, ale i stylu psaní, jazyka, výběru postav, tempa vyprávění. Všechno si plyne tak pomaloučku, líně. Otevřený konec (který tak všichni milujeme!). Žádná extra gradace, psychicky vyčerpávající úseky a hororové pasáže. Bez špetky emocí a špatného svědomí. Jen vtíravý pocit zahryzávající se do morku kostí, že tady je něco špatně.
Dle mého názoru nejlepší kniha za rok 2013!