V minulém týdnu se v kinech objevil kritikou vysoce hodnocený film natočený podle románové předlohy Markuse Zusaka Zlodějka knih. Slibuji však, že kniha je mnohem lepší.

Musím přiznat, že s vypravěčem tohoto typu jsem se ve své „čtenářské kariéře“ setkala poprvé. Přesto autorův nápad učinit hlavní postavou Smrt je geniální, a zároveň jednoduché. Nepředstavuje nám jí jako kostlivce s černou kápí, velkou zahnutou kosou a smrtícím dechem. Ne, v Zusakově představách je to bytost projevující lítost i smutek, radost i zášť. Bytost, která miluje barvy – když se na východě objevní první zlatavé paprsky slunce, když křišťálově čisté dešťové kapky stékají po listech stromů, či drobné sněhové vločky, které se ladně skládají na střechy domů.

Hlavním tématem knihy však není „život“ Smrti, ale příběh dívky jménem Liesel Memingerová, která po nocích píše do malého černého deníku o svém životě, svých přátelích, sousedech i nacistickém Německu. Ne náhodou Lieseliin život ovlivňuje žid ukrytý ve sklepě jejich domu, nevlastní otec učící jí po nocích číst, či stále mlčící a zarmoucená starostova manželka, která nechává Liesel krást knihy v jejím vlastním domě. Celý tento příběh napsaný rukou 13-ti leté dívky končí v okamžiku, kdy její milované adoptivní rodiče, kamarády i sousedy přemůže mnohem větší nepřítel než Adolf Hitler – bombový nálet. A přesně v té době najde Smrt mezi troskami města malý černý deník, jehož příběh se snaží předat svým čtenářům.

Zusak stvořil další neskutečné dílo, u kterého i sebebezcitnější čtenář stěží udrží slzu.

SDÍLET
Předchozí článkyKouzlo dřeva
Následující článkyHurá do FITKA!

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here