Zdroj: www.ndbrno.cz
Giacomo Puccini je autorem nádherných a slavných oper. Mezi těmi nejznámějšími dominuje také Madama Butterfly, opera o šťastně vypadající lásce, která ovšem zase tak šťastně nekončí.

Opera měla premiéru v roce 1904, tedy v období, kdy se do módy v Evropě dostávala japonská kultura. Po shlédnutí divadelní hry o mladé Cio-Cio-San v Londýně se proto Puccini ihned rozhodl hru zhudebnit.

Po pauze se tento titul vrátil na jeviště Janáčkova divadla v Brně a myslím, že stojí za shlédnutí.

Když Pinkerton – důstojník amerického námořnictva – spatří na trhu v Nagasaki krásnou mladou dívku Cio-Cio-San (Butterfly), rozhodne se s ní oženit. Dívka se do Pinkertona zamiluje a ochotně se vzdává současného života, zvyků i víry. Za tento čin je ale zavrhnuta strýcem Bonzem, který ji proklíná. To ovšem Butterfly příliš netrápí a očekává šťastný život.

Krátce po svatbě však Pinkerton odjede. Slíbí, že se vrátí, a tak Butterfly neustále doufá a čeká spolu se svým synem, o kterém Pinkerton neví. Zavrhnuta rodinou i přáteli, žije Butterfly jen se svou služkou Suzuki z velmi skromných prostředků.

Bohužel však neví, že ze strany Pinkertona byl sňatek jen jakési nezávazné dobrodružství. O to víc je proto zdrcena, když se Pinkerton po letech vrátí a přiveze si s sebou i svou novou americkou manželku. Chce si navíc odvézt syna a vychovat ho v Americe. Butterfly je zoufalá a nakonec svolí, ale nemůže už žít dál se svým neštěstím. Umírá vlastní rukou, tak jako kdysi její otec.

Nejvíce mě na celém představení uchvátila hudba. Není to první Pucciniho opera, která mě svými harmoniemi a melodičností okouzlila. Slyšela jsem i názory, že je tato opera na poslech náročná, ale myslím, že bych dokázala vyjmenovat spoustu hudebně méně záživných kousků.

Výkony protagonistů byly, podle očekávání, skvělé. Z hlavních rolí to byla Jitka Burgetová jako Butterfly, která do role dobře zvládnutým zpěvem i odpovídajícím výrazem zapadla. Luciano Mastro a Daniel Čapkovič v rolích Pinkertona a amerického konzula Sharplesse si byli z dálky na první pohled velmi podobní, ale přesto šlo pochopitelně o dvě naprosto rozdílné osoby, především hlasově. Kromě těchto tří sólistů, v tomto představení hostujících, se ujala jedné z větších rolí – služky Suzuki – také členka souboru Jana Wallingerová Hrochová. Skvěle, jak jinak. V jiných menších rolích se objevili další členové souboru NdB, jako například Petr Levíček, David Nykl, Jitka Klečanská a další.

Opomenout nesmím ani vždy profesionálně znějící sbor a samozřejmě orchestr, který, ačkoliv je schovaný v orchestřišti, dodává hudbě její krásu a emoce.

Všichni účinkující byli skvěle sehraní a sezpívaní pod vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka.

Režie se ujal Jiří Nekvasil a scéna je dílem Daniela Dvořáka. Ta není nijak složitá, nejefektivnějším prvkem na scéně je asi 2 metry vysoká řada tenkých tyček, zavěšených svisle dolů těsně vedle sebe, přes skoro celou šířku jeviště. Tato jakási „stěna“  slouží k více účelům, také díky pohybování na točně, a je působivá především na dálku. Ostatní kulisy jsou poměrně jednoduché, ničím speciálním mě nezaujaly.

Co mi ovšem na scéně vadilo, a netuším, jestli to byl režisérský záměr, byla dvě velmi ostrá světla až na samém konci jeviště, která se v některých chvílích rozsvěcovala přímo do očí obecenstva a bylo to nepříjemné nejen mně, ale evidentně i okolním divákům.

Třeba jen technici zapomněli světla zastínit, kdo ví.

Tento malý nedostatek ale naštěstí nedokázal zkazit kladný dojem z celého večera, a proto jsem – a myslím, že nejen já – odcházela z divadla pozitivně naladěná, jak to má koneckonců být.

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here