Je to neuvěřitelných 150 let, kdy se Lewis Carroll vydal se svým přítelem, reverendem Robinsonem Duckworthem, malou Alicí Liddellovou a jejími dvěma setrami, Lorinou a Edith, na výlet lodí po Temži. Po cestě vyprávěl Carrollův přítel děvčatům příběh o dívce jménem Alice, která spadla králičí norou až na samé dno Říše divů a zažila tam neobvyklá dobrodružství. Tak vznikla kniha, která i po století a půl po svém vydání stále leží na pultech knihkupectví, příběh, který se stal klasikou několika generacím, příběh, který uchvacuje dodnes.

Hned zkraje vám budu vyprávět jeden příběh. Už je to hodně dávno, kdy v jedné velké zahradě plné květin a slunečního svitu seděla malá holčička, která nedělala rozdíl mezi realitou a fantazií. Existoval pro ní jen jeden svět a ten jí dával smysl. Ona jediná v té zahradě hledala bílého králíka s hodinkami, to ona vždy připravila čaj pro Kloboučníka i zajíce Březňáka, protože na svačinu se našel vždycky čas. Bála se Tlachapouda, do rukou brala housenky a s omluvou se jich ptala, zda neznají Houseňáka a naprosto zbožňovala Tydliteka a Tydlitáka. Nesmím taky zapomenout na Šklíbu. Už si ani nepamatuji, kolik svých koček pojmenovala podle tohohle šklebícího se kocoura. Věřte mi, že na prstech jedné ruky by se to spočítat nedalo. A pořád se ptala, proč je havran jako psací stůl. Bála se zrcadel a srdcová královna jí vždycky naháněla strach, i když byla jen papírová.

Ta holčička už vyrostla, ale pravá Alenka ve mně zůstala napořád. Nechala jsem jí ztratit ve své vlastní Říši divů, v zahradě plné květin, která se každým dalším příběhem zvětšuje. Na základech Carrollovo Krajiny divů jsem už od mala stavěla svoji vlastní fantazii. Mluvící květiny, živé šachové figurky, stále vzteklá srdcová královna a ten neuvěřitelný svět za zrcadlem. Musím se přiznat, že občas hledím do zrcadla a přeju si nevidět jen odraz našeho obyčejného šedivého světa bez barev. Chci uvěřit, že na druhé straně, ač je identická s tou mojí, se děje něco jiného, že je tam svět, do kterého můžu kdykoliv vstoupit a zažít stejná dobrodružství jako Alenka. Proč je ale havran jako psací stůl pořád nevím. A možná to ani vědět nechci. Bylo by to, jako když najdete dárky k Vánocům ještě před Štědrým dnem, sice máte radost z úspěšné mise, ale překvapení se nakonec nekoná.

Nedávno jsem četla knihu o Lewisu Carrollovi a opravdu hodně mě překvapilo, že ve své době byl významným matematikem a logikem. Přiznávám se, že když si vzpomenu na svojí učitelku matematiky, tak mi moc nepřipadá, že by po večerech psala pohádky o mluvících zvířatech a neobvyklých dobrodružstvích. Už jen díky tomu si autor zaslouží můj obdiv. Nutno dodat, že příběh o Alence se mi líbí mnohem více než třeba Letopisy Narnie od C. S. Lewise. Život v Narnii až moc připomíná náš svět – zrady, války, pomluvy a smrt. Tvůrce Aslana chtěl dětem ukázat, jaký svět doopravdy je (nehledě na to, že v každé větě najdeme nějaký odkaz na víru v Boha), ale Carroll stvořil svět, kde je všechno tak, jak chceme my. Spojuje nesmysly a absurdnosti. Nebere ohled na to, co je správné. On opravdu stvořil Říši divů.

Burtonova Alenka

Podle mého názoru posunul Tim Burton tenhle příběh jen do vyššího levelu a tvůrci Alenky by se to rozhodně líbilo. Zachoval podstatu příběhu, jen nechal hlavní hrdinku vyrůst, nechal jí proměnit v dospělou ženu a hlavně jí nechal zapomenout na Říši divů, na všechny její obyvatele a svá vlastní dobrodružství. A přesně na tom postavil celou svojí vizi a stvořil film, který překonal veškerá má očekávání. Ať už je to výběrem herců, ať je to vzhledem té divukrásné zahrady nebo svačinou u Kloboučníka, tenhle geniální režisér mě zase přesvědčil, že jeho fantazie nezná mezí a i na nesmyslech se dá stavět svět.

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here