Nakladatelství Host vydalo v tomto roce další román z desetidílné detektivní série spisovatelky Karin Fossumové – Kdo miluje jinak. Tentokrát autorka zavede své čtenáře do malého městečka v Norsku s nádhernou okolní přírodou, nevypočitatelným počasím i tajemstvím, které nikdy nemělo vyplout na povrch.

O čem kniha je?

Známý detektiv Konrad Sejer a jeho stále optimistický spolupracovník Jacob Skarre tentokrát řeší smrt malého chlapce Jonase Augusta, jehož našli dva manželé při nedělní procházce lesem. Na první pohled je jasné, že chlapec byl znásilněn. Po měsících bezvýsledného pátrání po vrahovi zmizí další chlapec – třináctiletý Edwin, který je díky své obezitě všemi odsuzován. V Huseby, městečku, kde oba chlapci žili, se strhne vlna podezřívání a obviňování. Místní obyvatelé hledají vraha ve vlastních řadách. Vina jednu chvíli padá na homosexuálního učitele Alexe Meyera, poté zase na místního pedofila, jež byl v minulosti trestán.

Vedle vyšetřování vraždy jednoho dítěte a hledání toho druhého je nám i podán pohled na všechny, kteří jsou touto situací ovlivněni – manželský pár, jež našel malého Jonase Augusta se začne odcizovat víc a víc, zdrcení rodiče zakoušející bezmoc a samotu, kriminalisté pod tlakem médií, spolužáci, přátelé, sousedé. Ze zdánlivě dvou případů s jedním vrahem se rázem vyklubou vrazi tři.

Můj názor?

Detektivky nepatří ke knihám, které bych si v knihkupectví vybrala jako první. Vražd, násilí i bezmoci je v dnešní době až příliš, přesto jsem byla po dočtení této knihy překvapená. V příběhu máme co do činění s jedním z aktuálních témat soužících dnešní společnost – vášeň a její podoby. Vášeň, která v tomto případě zabíjela a vyděsila tak celý svět. Musím uznat, že severská jména a jejich výslovnost mi dávala zabrat, ale příběh byl čtivý a chytlavý. Jakmile jsem se začetla do první stránky už jsem nemohla přestat, a tak knihu během jednoho večera dočíst. Autorka dokázala tak realisticky vykreslit místní prostředí, že jsem na chvíli ucítila na tváři ledový vítr i sluneční paprsky, jež se snažily ohřát už tak nehostinné prostředí. Doslova jsem díky ní podlehla kouzlu severské přírody – temný lesům, hlubokým jezerům i lahodnému tichu. I když není kniha obsahové dlouhá (cca 219 stránek) o překvapení není nouze. Na každé stránce nás nechá autorka „nahlédnout pod pokličku“, ale řešení neprozradí. Po celou dobu předkládá falešné stopy, svádí čtenáře ze správné cesty, aby na posledních stránkách ukázala, jak moc se ve svém úsudku mýlil.

Je to silný příběh a stojí za to ho číst.

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here