Zdroj: sxc.hu

To máte tak. Stála jsem na tramvajové zastávce a čekala než něco přijede. Za 20 minut mi jel vlak. Jsem docela zvyklá jezdit takhle na čas. Přece to vždycky stačí! Když tedy přijela tramvaj, narvala jsem se se svým obrovským kufrem do dveří a sedla si. Jela jsem samozřejmě na černo, jako vždycky, když jedu k večeru. Takže jsem musela bedlivě monitorovat ostatní cestující, kdyby náhodou… však víte, po letech už mám typologii určitých lidí zmáknutou;) Ale pak jsem si všimla, že tramvaj nejede rovně na hlavní nádraží, ale odbočuje doprava směrem k olomoucké Flóře. Toto zjištění si vysloužilo mé pověstné, znělé, ostravské „kurva, do piče“ a v hlavě mi začlo šrotovat jakési řešení. Bohužel, vzhledem k protijedoucí tramvaji číslo 1 mířící na kýžené hlavní nádraží, která míjela tu moji šestku, mi došlo, že je celá situace kdesi hodně daleko za Kohlrauschovou řasou (pozn. red. anatomický útvar kdesi v řitním otvoru). Jediné řešení, které mě napadlo, byl taxík. Naneštěstí jsem si byla vědoma toho, že sice mám v seznamu asi tři telefonní čísla na taxík, ale všechny z Prajzské. A pak se to stalo! Náhle se rozezněly andělské chóry a nebeská zaře mě oslnila a já spatřila, kterak jeden taxík akorát zastavoval za naší tramvají!

Byla to šance! Vyskočila jsem z tramvaje, smýkající ten über těžký kufr, přímo k taxikáři. Briskně jsem mu zaklepala na okno a zeptala se zda je volný… No sice nebyl, ale přivolal mi svého kamaráda. Za 2 minutky si pro mě přijel další taxikář. 15 minut do odjezdu. Rychlé to obrátil a fičel směr hlavní. Jenže já na křižovatce zjistila, že nemám ani peněženku ani kartu! Neuvěřitelné! Takže jsme fičeli zase zpátky na byt, já vyběhla rychlostí, která překvapila i mě. Odemkla dveře a vběhla do bytu, macla po peněžence a utíkala dolů. Taxikář na mě čekal. 11 minut do odjezdu. Řekl, že se to pokusí stihnout, ale nesmím to na něho říct. Následovala jízda, která by obstála i v nějakém akčním filmu. Skoro jsem měla chuť zařvat „SLEDUJTE TO AUTO!“. Ale to už by mě asi vysadil na Náměstí republiky a nechal mě, ať si to doběhnu. Přes všechny červené, chodce, neschopné řidiče, jsme to zvládli. Já si najednou uvědomila, že taxikáři jsou tak trochu chrabří rytíři, kteří zachraňují bezbranné dámy v časové tísni. Sice si jako důkaz mého vděku nevzal ručně vyšívaný kapesníček s mými monogramy (no jako, ne že bych měla něco jiného něž kus už sepraného, posmrkaného, trojvrstvého papírového kapesníku v kapse od kalhot), ale rovnou dvě stovky. Můžeme si ale myslet, že byl statečný a riskoval kvůli mě pokutu:) Svoje latté v Regiojetu jsem si pak náležitě vychutnala. Připadala jsem si trochu jako Indiana Jones, který jen o fous unikl ze zoufalé situace. V duchu mi zněla Indyho ústřední melodie. A pak mi došlo, že tato cesta mě stála třikrát tolik. Beru to jako trest za moje drzé celoroční ježdění na černo.

A tak si říkám, sere pes ty dvě stovky za taxík! Za to vzrůšo to stálo! A jo, sice bych už měla mít rozum a furt si kontrolovat, zda mám v kabelce klíče, penženku, doklady, chodit včas na tramvaj a tak… Ale co. Kdo má furt promýšlet takové ty praktické leč nudné záležitosti, když v mé hlavě dřímá řada rozverných mladický poťouchlostí, které mě inspirují k těmto článkům!:)

2 KOMENTÁŘE

Komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.